Jeff Keen

Jeff Keen (1923-2012) je jedním z nejplodnějších a nejdéle působících britských experimentálních filmařů. Jeho přímočarost a intuitivní chápání archetypů spolu s vytrvalým a rozvíjejícím se odkazováním na populární kulturu znamená, že jeho dílo oslovuje stejně tak skatery a punkery jako stoupence kanonické avantgardy. Keen se narodil v Trowbridge ve Wiltshiru a začal natáčet filmy na konci třicátých let, kdy už sloužil ve druhé světové válce (což byla zásadní zkušenost) a pracoval pro brightonské Parks and Gardens. Jeho první osmimilimetrové snímky Wail (1960) a Like The Time Is Now (1961) byly prezentovány v místním filmovém spolku na umělecké škole. Experimentální filmy v té době v Británii natáčelo jen několik dalších lidí (například Margaret Taitová, John Latham a Bruce Lacey). Ačkoli si Keen nevzpomíná, že by v té době viděl nějakou americkou experimentální tvorbu, jeho filmy mají některé základní podobnosti s ranou tvorbou Kena Jacobse a Jacka Smithe v tom, že v nich přátelé vystupují a interpretují jiné verze sebe sama prostřednictvím kostýmů a postav. Zahrnovaly také domácí animace a akce na místní špičce, vše provedené ve velké rychlosti. Růžové auto (1964), promítané pomocí dvou projektorů, je jedním z prvních příkladů rozšířeného kina. S postupem 60. let a kulturním posunem, který znamenal větší posílení postavení mladé generace, našly Jeff Keen pro své filmy větší podporu. S podporou BFI vznikl mimo jiné film Marvo Movie (1967). V roce 1970 NFT uspořádala První mezinárodní festival undergroundového filmu. Keen a jeho přátelé představili svůj Rayday Film (1968-70) s využitím různých projektorů a osobního vystupování. Jeho název byl odvozen od Keenova časopisu Amazing Rayday, který vycházel v Brightonu od roku 1962. V 70. letech se londýnská filmařská kooperace odvrátila od figurativního zobrazování a emocionální angažovanosti a zaměřila se téměř výhradně na formální kvality samotného filmu. Keenova tvorba se sice intenzivně zabývala otázkami konstrukce a projekce, ale nevyhýbala se ani niternému a silnému vyjádření sebe sama a řady mýtických postav a témat. V těchto projevech se odrážel jeho zájem a láska ke komiksům a béčkovým filmům, dále filtrovaná jeho zkušenostmi z druhé světové války a jeho uznání surrealistického umění. Navzdory odlišnosti jeho filmů od filmů ostatních v této době našla jeho tvorba podporu díky projekcím v Coopu a zařazení na výstavy, jako byla například výstava "Perspectives on Avant-Garde Film" v Hayward Gallery (1978). Své "Deníkové filmy" s více obrazovkami promítal vedle kazetových kompilací dívčích skupin, jazzových kapel a filmové hudby. Snímky čerpaly z rodinných prázdninových zážitků i z kostýmů a postaviček z 60. let a let pozdějších. V této době také natočil delší jednosnímkové filmy White Dust (1970-72) a Mad Love (1972-78) financované Radou pro umění, v nichž projevil zálibu v historii populárního filmu a konceptuálním přístupu k experimentování s narativními prvky. Otevřenější sexuální prvky se v Keenových filmech rozvíjely souběžně s nástupem feminismu a nebyly vždy dobře přijaty. V 80. letech byly domácí filmy a vystoupení rodiny a přátel nahrazeny vysoce kontrolovaným a odborně vedeným stylem střihu. Válečné narážky se stávají explicitnějšími a obrazy násilnějšími. Keen sám se stává jediným účinkujícím a jinak používá papírové rekvizity, vrstvení obrazů a dynamické techniky animované koláže. Po filmech Sny a minulé zločiny arcivévody (1979-84), které jsou jakousi kodou jeho předchozí stylistické fáze, se i názvy jeho filmů stávají abstraktnějšími a opět násilnějšími: Blatzom (1983-86), B-B-B Bom a Lifestorm (1990), Plasticator (1990), Plazmatic Blatz (1991) a Kino Pulveriso (1993). Existuje řada verzí filmu Artwar (Channel 4, tx. 1/8/1994). Viskózní a abstraktní artikulace jeho vzpomínek na život veterána, stejně jako mnoho dalších děl z tohoto období, vznikly na videokazetě. Jeff Keen vytvořil hodně přes padesát filmů a obrovské množství kreseb, maleb, soch a básní. Vystavoval na národní i mezinárodní úrovni v eklektické škále veřejných i soukromých prostor; od galerií a kin přes obchody a pláže až po televizi a DVD.