Telegraph Avenue

V polovině roku 1969 vznikla jedna z nejzajímavějších skupin limské hudební scény: Telegraph Avenue (jejíž název je odvozen od slavné třídy vedoucí z Oaklandu do Berkeley v Kalifornii), jediná čtyřčlenná kapela, jejíž melodický zpěv projasňoval její hudbu, směs psychedelického rocku s latinskými rytmy. Telegraph Avenue vznikla ve složení Bo Ichikawa a Chachi Luján na kytary, Alex Nathanson na basu a Walo Carrillo na bicí; všichni členové hráli na nahrávkách kapely i na další nástroje. Od svého vzniku se Telegraph Avenue plně věnovali skládání vlastních písní. Před vydáním první desky byla skupina známá z hraní na večírcích v Pueblo Libre, přičemž většinu z nich tvořily maturitní večírky. Nechyběla ani vystoupení na oslavách pro Club de Leones, Club Yugoslavo, Club Hebraica a diskotéku Galaxy, včetně doby, kdy Telegraph Avenue hráli v interiéru prázdného bazénu. Jeden z nejzajímavějších koncertů se uskutečnil na Limské univerzitě v listopadu 1970 (barevné fotografie v příloze tento historický okamžik názorně připomínají). Skupina byla požádána, aby hrála každý víkend, a téměř po celý rok měla rezervace na pátek, sobotu a neděli; jejich víkendové rezervace byly tak četné, že nakonec museli hrát i ve čtvrtek. V červnu 1971 skupina vydala svůj první disk s vlastním názvem (Repsychled CD 1006), který obsahoval osm písní. Toto první album dosáhlo v tomto roce velkých prodejů a bylo dobře známé po celém Peru. V tomto období složili více než dvacet písní, jako například ¨Feel¨, ¨Hello misses moon¨, ¨People see me crying¨, ¨Seeding on the wind¨ a další, které nebyly nikdy nahrány. Koncem téhož roku se skupina rozhodla dát si pauzu. Během roku 1972 Alex a Walo založili se dvěma argentinskými hudebníky skupinu Tarkus, jejíž letmá existence trvala jen do září téhož roku, než se skupina rozpadla, ale ne dříve, než vydala své vlastní album (Repsychled CD 1007) a zanechala složené, ale nenahrané písně. Dále Alex a Walo založili s Melissou Griffiths a Germánem Cabiesesem, kytaristou Rock Machine, heavy rockovou kapelu s ženským vokálem Ganímedes, která bohužel nikdy nenahrála. Ganímedes se rozpouští před chystaným reunionem Telegraph Avenue , který se uskutečnil v prosinci 1972 kvůli nahrávání pár písní: ¨It's OK¨ a ¨If the sun refuses to shine¨, přičemž tato druhá zůstala dodnes skryta. Místo toho, aby použili některé z dvaceti nenahraných písní, které složili v roce 1971, Telegraph Avenue vytvářeli v průběhu let 1973 a 1974 nové písně. Tyto nové písně se vzdalovaly od dřívějšího latinsko-rockového stylu skupiny směrem k rychlejším a agresivnějším skladbám; a přesto byly jiné nové melodie velmi plynulé a pomalé, ovlivněné lidovou hudbou. V této době, kdy Germán hrál na kytary a Melissa zpívala refrén a upravovala gramatiku některých textů, se skupina účastnila několika akcí po celé zemi. Pro akce skupiny v Limě bylo podle Telegraph Avenue nutné najmout lidi z ochranky, protože jejich koncerty přilákaly více lidí, než se vešlo do sálů. Měli dvě skupiny ochranky: skupinu dvanácti přistěhovalců z Hongkongu oblečených v černém a zběhlých v bojových uměních a další skupinu zvanou ¨Rocasas¨, což byla skupina lidí tmavé pleti, kteří žili v Miraflores. Poslední koncert kapely se konal v divadle Marsano, kde sdíleli scénu s PAX, Red Ambar a dalšími kapelami: fotografie uvnitř přebalu původní LP desky pochází z tohoto koncertu. Koncem roku 1974 začali pracovat ve studiu, ale během nahrávání nových písní jim vznikly nepředvídané výdaje, při nahrávání kytarového sóla v ¨Crippled Joe¨ se Boovi rozbil reproduktor a přátelé museli po zbytek nahrávání udržovat zesilovač. Alex přišel o svou baskytaru Höfner - levoruký model (těžko se sháněl) - a tak musel přizpůsobit svůj hmat pravé ruce. Aby mohl na tuto novou basu hrát, potřeboval kytarový popruh na opačné straně nástroje, a tak do horní části baskytary zatloukl hřebík. Po týdnech nahrávání vyšlo koncem února 1975 druhé album Telegraph Avenue . Walo a Bo navrhli obal, který vypadal jako dopis, ale na místě, kde by normálně byly umístěny známky, byly fotografie kapely převzaté z jejich občanských průkazů. Krátce po vydání alba se skupina rozpadla. Jejich druhá deska se měla brzy ukázat v historickém smyslu jako poslední vydané album peruánského rocku v dekádě 70. let - vojenská diktatura v podstatě ukončila hudební scénu.