Šest let poté, co se dali dohromady jako skupina energických hudebních nešťastníků - příliš rockových na folk, příliš folkových na punk, příliš punkových na bluegrass - se Parsonsfield ocitli na křižovatce. Kritikou uznávaná pětičlenná skupina se zmenšila na pouhé čtyři členy, a přestože zřejmým řešením mohlo být jednoduše nahradit svého zesnulého kamaráda, skupina se místo toho odvážně rozhodla zcela změnit svou se...  Více

Šest let poté, co se dali dohromady jako skupina energických hudebních nešťastníků - příliš rockových na folk, příliš folkových na punk, příliš punkových na bluegrass - se Parsonsfield ocitli na křižovatce. Kritikou uznávaná pětičlenná skupina se zmenšila na pouhé čtyři členy, a přestože zřejmým řešením mohlo být jednoduše nahradit svého zesnulého kamaráda, skupina se místo toho odvážně rozhodla zcela změnit svou sestavu a svůj katalog a pokračovat jako kvartet s novým ambiciózním přístupem k psaní a nahrávání. Výsledkem bylo skutečné zvukové znovuzrození, divoké hudební probuzení, které Parsonsfield sblížilo více než kdy předtím a přineslo dosud nejúžasnější a nejdobrodružnější desku: Happy Hour On The Floor. "Nahrávání tohoto alba znamenalo naši první práci ve studiu ve čtyřech a bylo to opravdu osvobozující," říká zpěvák Chris Freeman. "Jakmile se změnila sestava, uvědomili jsme si, že nás nic neomezuje v tom, co můžeme dělat. Přišel s tím bezbřehý pocit hudební svobody, kdy se zdálo, že je možné cokoli." Happy Hour On The Floor produkoval Benjamin Lazar Davis (Joan As Police Woman, Okkervil River) a spojil v něm rustikální instrumentaci a nadčasový smysl pro písničkářství Parsonsfield se zasněnými syntezátory a vintage bicími automaty. Aranžmá jsou zde široká a prostorná, často postavená na úsporných, hypnotizujících smyčkách, které pohánějí hypnotizující drive písní, a vystoupení kapely jsou promyšlená a úsporná, nahrazující štíhlou, pečlivou konstrukci strunnou bujností, která definovala většinu jejich rané tvorby. Výsledkem je deska o hledání štěstí v jednoduchosti, podmanivá kolekce připomínající spíše moderní indie pop než smyčcové kapely staré školy, která posouvá skupinu daleko za vnímané hranice jejího zvuku, i když si posvítí na srdce a duši toho, co z nich vždy dělalo tak radostné zjevení. Skupina Parsonsfield - Freeman, mandolinista Antonio Alcorn, kytarista Max Shakun a bubeník Erik Hischmann -, kterou časopis Folk Alley označil za "nejveselejší a nejtanečnější indie roots music na této straně Karolíny", se poprvé objevila v roce 2014 s albem Poor Old Shine, s extatickou akustickou sbírkou, kvůli které je The New York Times pochválily jako "bouřlivě mladistvé a přitom obratně sentimentální" a No Depression o nich napsaly, že "v jedné minutě vám nabídnou bohaté pětičlenné harmonie [a] v další znějí jako bluegrass na steroidech." Na následujícím albu Blooming Through The Black z roku 2016 kapela ještě více experimentovala a tato kolekce jim vynesla jak nadšené recenze, tak i termíny s nejrůznějšími hosty od Joshe Rittera a The Jayhawks po Mandolin Orange a The New Pornographers. V témže roce se jejich hudba objevila v hitovém seriálu stanice AMC "The Walking Dead" a skupina se spojila s prestižním festivalem FreshGrass, aby složila hudbu k němé klasice Nanook of the North z roku 1922, kterou živě zahrála spolu s filmem v Massachusettském muzeu současného umění.Méně