Jeff Potter

V deseti letech dostal Jeff první bicí a lekci hry dvouprstého boogie-woogie na klavír od Judy, dospívající rodinné přítelkyně. Dlouhá léta hrál Jeff dole ve sklepě toto boogie-woogie rychle i pomalu a na bicí předváděl dlouhá sóla ve stylu Gena Krupy / Cozyho Colea. Během let 1956 a 1957 si koupil všechny možné nahrávky rock & rollu, rockabilly a rhythm & blues. 12 let Jeff, který žil v Northamptonu ve státě Massachusetts, hrál v různých nahrávacích skupinách (včetně Al Anderson's Wildweeds), než začal psát, zpívat a hrát vlastní písně, většinou ve stylu rock & rollu 50. let. Vedl dvě kapely, The Contenders a později Jeff Potter & The Rhythm Agents. Hraje také na klavír s newyorskými rockabilly The Lustre Kings. V letech 1998 až 2002 hráli Jeff a Betsy-Dawn Williamsovi společně v kapele American Roadhouse, která hrála směs rock & rollu, R&B a rockabilly. V roce 2003 hrál s The Lustre Kings na festivalu Rockin' Fifties Fest v Green Bay ve Wisconsinu. Jeho nahrávky vyšly u vydavatelství Nervous, Fury, Dynamite a Raucous Records. Jeff stále hraje na bicí ve sklepě. Album "Rhythm Riot" je opravdu neuvěřitelné, obsahuje ingredience mnoha stylů americké roots music, od boogie woogie přes rock'n'roll až po rockabilly a rhythm & blues. Kouzelník na klavír, čaroděj na bicí a také dobrý skladatel, všechny písně jsou vlastní originály. Album začíná stabilním rytmem boogie woogie v písni "Don't Stop Now", přechází do rockabilly v "The Party" se skvělými klavírními a kytarovými breaky (vzpomeňte na Freddyho 'Fingerse' Lee). To nejlepší teprve přijde, titulní píseň "Rhythm Riot" je něco jiného. Bušící bicí (ve stylu Sandyho Nelsona), doplněné sólem, a nakřáplá kytara (ve stylu Duana Eddyho), to je originál Jeff Potter , při kterém se vám zježí chlupy na krku. S lehkostí Jeff přejde k blues v dojemné "How Come" a zpět k rock'n'rollu v "I Don't Wanna Go". Album je nabité americkou roots music s velkou rozmanitostí, energií a umem. To si prostě musíte zamilovat. V závěru CD je navíc ukryta bluesová skladba, která zní trochu jako jam session Johna Lee Hookera.