Camillo Togni

Italský skladatel a klavírista

Camillo Togni (18. října 1922 - 28. listopadu 1993) byl italský skladatel, pedagog a klavírista. Pocházel z nezávislé rodiny a mohl se věnovat svému umění podle vlastního uvážení, bez ohledu na měnící se módní trendy nebo ekonomický tlak. Togni se narodil v Gussagu nedaleko Brescie. Klavír začal studovat v sedmi letech u Franca Margoly v Brescii, v letech 1939-1943 pak u Alfreda Caselly v Římě a Sieně a u Giovanniho Anfossiho v Miláně. Později studoval u Artura Benedettiho Michelangeliho a v roce 1946 získal diplom na konzervatoři v Parmě (Anon. b.d.; Osmond-Smith 2001). Studoval klasickou hudbu v Brescii, hudební estetiku na univerzitě v Miláně a v roce 1948 absolvoval filozofii na univerzitě v Pavii s disertační prací "Estetika B. Croceho a problém hudební interpretace". Současně začal studovat kompozici v Brescii u Margoly, následně v Římě a v Sieně u Caselly. Jako koncertní umělec působil až do roku 1953; poté veřejně provozoval pouze vlastní hudbu. V roce 1938 ho Michelangeli seznámil s hudbou Arnolda Schoenberga, která ho hluboce zasáhla a způsobila jeho obrovský zájem o druhou vídeňskou školu. Během války získal přístup ke Schoenbergovým partiturám prostřednictvím Luigiho Rognoniho, u něhož studoval. V roce 1940 se Schoenbergův vliv zřetelně projevil v Togniho skladbě Prima serenata pro klavír a jeho nově objevená technika naplno rozkvetla ve Variazionech pro klavír a orchestr (1945-46), s nimiž debutoval v roce 1946 na festivalu soudobé hudby v Benátkách (Osmond-Smith 2001). V roce 1949 vystoupil spolu s Luigim Dallapiccolou a Brunem Madernou na prvním mezinárodním dodekafonickém kongresu v Miláně. V letech 1951-1957 navštěvoval Ferienkurse v Darmstadtu, ale tamní obrat k aleatorice počínaje rokem 1957 mu byl cizí a vrátil se tam až na pozvání v roce 1990. V letech 1960-1961 vedl kurzy soudobé hudby na Univerzitě pro cizince ve Florencii. V letech 1977-1988 vedl na konzervatoři v Parmě kurz skladby pro pokročilé. Od roku 1989 vedl speciální kompoziční kurzy na Hudební škole ve Fiesole. K nejobdivovanějším dílům z jeho postarmstadtského období patří úpravy Charlese d'Orléans, Rondeaux per dieci (1963-64), které získávají "torpédovitou expresivitu" skrze juxtapozici chladu extrémně vysokého lyrického sopránového hlasu a rezonance instrumentálního basového rejstříku (Bortolotto 1964, 161). V roce 1965 byla oceněna cenou ISCM za komorní hudbu (Anon. b.d.) Jeho posledním projektem byla trilogie oper na texty Georga Trakla, básníka, jehož dílo Togniho zaujalo již v roce 1955. První část, Blaubart, vznikala v letech 1972-1975, druhá část, Barrabas, v letech 1981-1985. Plánovaná třetí část, Maria Magdalena, však zůstala v době jeho smrti v Brescii v roce 1993 nenapsána (Osmond-Smith 2001).