Black And Blue - Vinyl, CD

The Rolling Stones: Black And Blue verze na vinylu LP v remasterované edici. Toto konkrétní vydání vyšlo ve vydavatelství Rolling Stones Records dne 26. června 2020.

1976 stieg "Black And Blue" auf Platz 1 der US Charts ein. Nachdem die Rolling Stones meherere Ersatzgitarristen für Mick Taylor unter die Lupe genommen hatten, unter anderen auch Wayne Perkins und Harvey Mandel, die beide auf dem Album "Black And Blue" zu hören sind, entschieden sie sich letztlich doch für Ronnie Woods, der dann auch neben Charlie Watts auf der Rückseite des Album-Artworks stand. Aufgenommen wurde das Album in Deutschland, Holland, der Schweiz und den USA. "Black And Blue" enthält wundervolle Balladen wie "Fool To Cry" und "Memory Motel" und einige Riff-Perlen wie "Hand Of Fate" oder "Crazy Mama". Der Funkbrecher "Hot Stuff" wurde prompt zu einem Clubhit. Informace o produktu Třinácté studiové album The Rolling Stones vyšlo v roce 1976 poté, co bylo nahráno převážně ve studiích Musicland v Německu a v nizozemském Rotterdamu. Není považováno za klasiku Stones; to však neznamená, že nestojí za poslech. Rok 1976 je velmi dávno a svět byl tehdy úplně jiný. Dělaly se tam jiné věci. Například píseň Black And Blue byla v Americe původně uvedena na trh obrovským billboardem na Sunset Boulevardu, na kterém byla modelka Anita Russellová pohmožděná a svázaná Mickem Jaggerem, doprovázená větou: "Jsem Black And Blue od Rolling Stones - a miluju to!". Mick si myslel, že jde o "platný kus komerčního umění, prostě obrázek", a Keith tvrdil, že je to "vtipné"; různé feministické skupiny si však nebyly tak docela jisté a protestovaly tak dlouho, dokud nebyl plakát odstraněn. V roce 1976 jste také mohli zcela legitimně dostat Billyho Prestona do studia, aby zahrál na Cherry Oh Baby Erica Donaldsona a pak ji celou přezpíval s tresčino-jamajským přízvukem. Nikdo by si o vás nemyslel nic špatného, snad kromě mimořádného rockového kritika Lestera Bangse, který prohlásil, že Black And Blue je "zklamání ohavných rozměrů" a "první nesmyslné album Rolling Stones". Ale to jako by se poněkud míjelo účinkem, protože Black And Blue, možná více než kterékoli jiné dosavadní album Rolling Stones, bylo především o médiu než o sdělení. Je to dobrý příklad starého problému "tance o architektuře" - hudba neříká nic, co by se dalo užitečně vyjádřit slovy. Tato deska je triumfem pocitu nad významem. Nalaďte tedy uši, ale vypněte na chvíli mozek, nebudete ho potřebovat. Třeba závěrečná skladba Black And Blue, Crazy Mama. Nemá smysl v ní hledat nějaký skrytý význam - vlastně je ta myšlenka příjemně zábavná. Poslechněte si ji a uslyšíte proč. Jak může být v téhle přímočaré rockovce něco víc než Charlieho a Billův hrncový groove, stěna plnokrevných doprovodných vokálů a Woodsovy a Richardsovy kytarové figury, které loupou barvu? Písně sice vyprávějí příběhy, ale to není to, co je dělá funkčními. Příklad: Hand Of Fate si libuje ve verších: "Yeah and I watched him die, yeah, watch out boy, I watched him die, woah!", než se vrátí k překvapivému kytarovému sólu, které je mnohem výmluvnější než text písně Pick 'n' Mix Outlaw. Pak je tu Hey Negrita, živá jam session, která vás přenese do mnichovských Musicland Studios a položí vás na záda na dlouhou koženou pohovku. A je tu opět Preston, který se uvolňuje s řadou perleťových klavírních tvarů. "Potřebuju peníze," zpívá Jagger a pak pohrdavě nabídne "můj sladký zadek...". Charles Shaar Murray v recenzi desky z roku 1976 (a zároveň ukázal, že hudební tisk před třiceti a něco lety dělal věci také úplně jinak) řekl toto: "Ta píseň není žádný nositel Nobelovy ceny, ale je dost solidní na to, aby riff dával záminku k životu, a vokály v refrénu (Jagger, Richard, Preston a Wood) mají příjemně drzou naléhavost." Dost dobré. A proč ne? Deska vlastně začíná tuhým diskotékovým groovem. Hot Stuff se snaží o vroucí tlak na tanečním parketu, přichází trochu zkrátka, trochu se rozplývá a místo toho se spokojí s hlavou kroutícím ultrabumpem s dalšími Prestonovými pichlavými klavírními linkami. A pak, když už si říkáte, že se to v žádném případě nezlomí v nějaký klopýtající jazzrock, se to stane. Na albu jsou dvě skvělé balady. V Memory Motel ("She has a mind of her own and she uses it well...") hrají Wayne Perkins a Harvey Mandel na kytary a zdá se, že se vrací k nostalgii starých Stones. Velká část písně je o různých atraktivních ženách, které se mihly ve světě kapely, ale výstižně vystihuje život na cestách: "Sedmý den," zpívá Jagger, "jsem měl oči v jednom ohni, ujeli jsme 10 000 mil, byli jsme v patnácti státech...". Druhou skladbou je samozřejmě celosvětový megahit Fool To Cry, který je silně otřepaný, ale také nepopiratelně afektovaný. Je těžké brát Jaggera vážně, když zpívá o své ženě, "na chudé části města", i když se, "make lurve, so fine", ale jak už bylo řečeno, musíte se přenést přes snahu přikládat věcem na Black And Blue jakýkoli doslovný význam, pokud si chcete některou z nich užít. Zajímavé je, že Foool To Cry je skladba znějící velmi osmdesátkově - taková ta úsporná, kosmická, syntetizovaná píseň, která o nějakých pět a více let později ovládne mnoho světových rozhlasových vln. Co nás tedy náš výlet strojem času, kterým je Black And Blue, naučí? Inu, populární hudba má obrovskou schopnost být v nejlepších časech hloupá - stačí si poslechnout opravdu hodně špatnou Melodii, abyste si to uvědomili (ukázka: "Hledám ji vysoko a nízko/Like a mustard for a ham"). A Black And Blue se ani nedá označit za nejlepší časy. Barbara Charoneová byla zjevně na Kool-Aidu, když ji označila za "skvělou desku", a Lester Bangs měl nejspíš pravdu v tom, že to není jedna z nejvýznamnějších desek The Rolling Stones. Ale mýlil se, pokud jde o její celkovou hodnotu, a Charoneová se trefila naprosto přesně, když v téže recenzi napsala: "...podvádíte je [The Rolling Stones] i sami sebe, pokud si na Black And Blue nedáte čas a péči". Navzdory některým neuváženým hudebním rozhodnutím, velmi podezřelým textům a několika zařazením skladeb, které se nebezpečně blíží tomu, aby zněly jako výplň, je většina alba přinejmenším dost dobrá - dokonce i na poměry Rolling Stones, které jsou vyšší než většina ostatních. Takže buďte ujištěni: opravdu se tu najde několik výjimečných momentů a dokonce i písní - ale jen pro ty, kteří jsou připraveni věnovat čas jejich hledání a pak poslouchat bez předsudků.

Album lze řadit do žánru Rock. 180g Remastered Half Speed Master Gatefold Vinyl.

The Rolling Stones: Rolling Stones verze na vinylu LP v standardní edici. Toto konkrétní vydání vyšlo v Československu ve vydavatelství Supraphon ve spolupráci s Atlantic roku 1978.

Black and Blue, vydané v roce 1976, je desáté studiové album The Rolling Stones . Album bylo nahráno v období, kdy kapela prožívala bouřlivé období, kdy se Mick Jagger a Keith Richards veřejně hádali. Navzdory tomu bylo album komerčně úspěšné a dostalo se na první místo ve Spojených státech a ve Velké Británii. Hlavní singl alba, "Fool to Cry", se umístil na šestém místě žebříčku Billboard Hot 100. Black and Blue je obecně považováno za jedno ze slabších alb skupiny, ale bylo chváleno pro své bluesrockové vlivy.

Album lze řadit do žánru Rock.

The Rolling Stones: Black And Blue verze na vinylu LP v standardní edici. Toto konkrétní vydání vyšlo v Yugoslávie ve vydavatelství Suzy ve spolupráci s Rolling Stones Records roku 1976.

Black and Blue, vydané v roce 1976, je desáté studiové album The Rolling Stones . Album bylo nahráno v období, kdy kapela prožívala bouřlivé období, kdy se Mick Jagger a Keith Richards veřejně hádali. Navzdory tomu bylo album komerčně úspěšné a dostalo se na první místo ve Spojených státech a ve Velké Británii. Hlavní singl alba, "Fool to Cry", se umístil na šestém místě žebříčku Billboard Hot 100. Black and Blue je obecně považováno za jedno ze slabších alb skupiny, ale bylo chváleno pro své bluesrockové vlivy.

Album lze řadit do žánru Rock.