The Ballad Of John Henry - Vinyl, CD

Joe Bonamassa: The Ballad Of John Henry verze na CD v standardní edici. Toto konkrétní vydání vyšlo v Evropě ve vydavatelství Provogue ve spolupráci s J&R Adventures dne 22. února 2009.

Na bluesovém nebi se objevil jako supernova - ale na rozdíl od záře této krátce žijící hvězdy se tvorba amerického bluesového rockera Joea Bonamassy ukázala jako trvalý fenomén. Nyní jednatřicetiletý hudebník je považován za nejvýznamnějšího nováčka na bluesrockové scéně posledních let a se svým novým albem "The Ballad Of John Henry" se definitivně zařadil do nejvyšší ligy tohoto žánru. Bonamassova hudební poklona "hrdinovi dělnické třídy" - jak sám označuje titulní skladbu nového CD - jde ruku v ruce s jeho dvacátým rokem profesionální hudební kariéry. A konečně je zde další rozdíl oproti krátkému záblesku supernovy: Joe Bonamassa se objevil koncem roku 2005, alespoň v Evropě, jakoby odnikud, ale už tehdy mohl syn majitele kytarového obchodu z Utiky v americkém státě New York ukázat na dlouhou hudební kariéru. Na kytaru začal hrát už ve čtyřech letech: "Otec mi dal kytaru Chiquita s krátkým krkem, ale v sedmi letech jsem přešel na normální nástroj." Ve dvanácti letech hrál jako předskokan B. B. Kinga, který si ho ihned vzal pod svá křídla jako mentora. "Po našem prvním společném vystoupení v Rochesteru mě vzal na turné a já s ním tehdy absolvoval dvacet koncertů - díky němu jsem tehdy poprvé prorazil," vzpomíná Bonamassa o téměř dvě desetiletí později. Od té doby vydal Joe Bonamassa devět sólových desek, "The Ballad Of John Henry" je jeho sedmé studiové album. Kromě toho může odkazovat na CD "Bloodline", které vydal se stejnojmennou kapelou v roce 1994 a na kterém hrál s Waylonem Kriegerem (synem kytaristy Doors Robbyho Kriegera), Erin Davisovou (potomkem Milese Davise) a Berrym Oakleyem Jr. (synem člena Allman Brothers). Z něj vyšly dva singly, "Stone Cold Hearted" a "Dixie Peach", které se dostaly do nižších oblastí americké hitparády. Léta koncertování jako sólista se vyplatila v roce 2000, kdy v USA vyšel jeho sólový debut "A New Day Yesterday" produkovaný Tomem Dowdem. V Evropě vyšel spolu se všemi následujícími alby na začátku roku 2006, kdy Bonamassa vtrhl do Evropy prostřednictvím renomovaného holandského bluesového labelu Provogue/Mascot, představil se evropskému bluesovému publiku s albem "You And Me" a v témže roce zdokumentoval na DVD své vystoupení v kultovním pořadu německé televize "Rockpalast". Od té doby to není jen jeden úspěch za druhým, co se týče vydávání desek a turné. Bonamassa, který mimo pódium působí spíše nenápadně, ale o to prudčeji na pódiu na svou kytaru vybuchuje, přesvědčil publikum i kritiky: Uznávaný internetový časopis "Blues Wax" ho na začátku roku 2008 jmenoval "Umělcem roku", renomovaný americký odborný časopis "Guitarist" ho označil za "Nového krále blues" a zvolil ho "Nejlepším modrým kytaristou"; ne zrovna neznámý kolega Ted Nugent o něm nedávno po společném jam session prohlásil: "Tenhle chlapík patří do stejné třídy jako Stevie Ray Vaughan, Jimi Hendrix a Jeff Beck!" Uznání, kterému se těší v profesionálním světě, se projevilo i tím, že slavný výrobce kytar Gibson vyrobil vlastní model "Inspired By Joe Bonamassa" svého slavného modelu Les Paul Goldtop v limitované edici 300 kusů. Fanoušci to viděli stejně, hrnuli se na jeho koncerty na této i druhé straně Atlantiku a jeho poslední studiové dílo "Sloe Gin" se nejen dostalo do první desítky bluesového žebříčku Billboardu jako všechny jeho předchozí nahrávky, ale debutovalo tam na prvním místě. Nyní - po koncertní nahrávce "From Nowhere In Particular" - na ni plynule navazuje "The Ballad Of John Henry". Bonamassa prokazuje nejen svůj písničkářský talent, ale také vkus a cit pro výběr materiálu zvenčí: ve studiu dal písním Tonyho Joea Whitea ("As The Crow Flies"), Toma Waitse ("Jockey Full Of Bourbon"), Ailene Bullockové ("Funkier Than A Mosquito's Tweeter"), Sama Browna ("Stop!") nebo Anthonyho Newleyho/Leslieho Bricusse ("Feelin' Good") svůj vlastní punc. "Když jsem nahrával první polovinu alba, byl jsem nejšťastnější člověk - šťastnější než kdykoli v životě. Když jsem se pustil do druhé poloviny, bylo to přesně naopak." To Bonamassovi nebránilo v tom, aby na CD zachytil své dosud nejsilnější dílo, a to jak po stránce autorské, tak i po stránce výbušné a složité kytarové hry. "Píseň 'Happier Times' jsem napsal, když jsem byl až ve sklepě - je to asi nejlepší a nejupřímnější píseň, jakou jsem kdy napsal," prozrazuje jednatřicetiletý zpěvák. Skutečnost, že v nedávné minulosti hodně prožil a prožíval, se odrazila v několika písních, které se točí kolem vztahů. Například "Last Kiss", která pojednává o nevydařeném vztahu. Nebo ve "Velké potopě", což je něco jako omluvný dopis bývalému partnerovi, s nímž nyní udržuje dobré přátelské vztahy. "Měl jsem pocit, že v sobě nosíme příliš mnoho nevyřčeného, co bychom měli někdy vyjádřit slovy," shrnuje. Joe Bonamassa nahrál "The Ballad Of John Henry" opět s takovými esy, jako jsou Carmine Rojas (baskytara), Anton Fig a Bogie Bowles (oba bicí) a Rick Melick (klávesy) a Blondie Chaplin (rytmická kytara). Poprvé za svou dlouhou kariéru pracoval s hráči na dechové nástroje: O další zvukovou barvu se postarali Lee Thornburg a David Woodford pod novým vedením veterána Kevina Shirleyho (Led Zeppelin, Aerosmith, Black Crowes). Ale Bonamassa by nebyl sám sebou, kdyby se nedíval dál než jen na tvorbu hudby: Podílí se na programu Blues Foundation's Blues In The Schools Program, pracuje jako sloupkař pro odborný časopis Guitarist a - pokud není na turné - každý všední den moderuje svůj čtvrthodinový seriál "Daily Cup Of Joe" na satelitní rozhlasové stanici Sirius. A vždy v úterý ho můžete slyšet na britské rozhlasové stanici Planet Rock v jeho vlastním pořadu. Joe Bonamassa je nezastavitelný a je na prahu nástupu na bluesrockový trůn. Daří se mu balancovat mezi tím, že jde ve stopách svých učitelů, jako byl B. B. King, a zároveň je inovativní a staví mosty k inteligentnímu rocku.

Album zasahuje do žánrů Rock, Hard Rock a Blues Rock.